Uvězněná v mysli

24. listopadu 2016 v 21:24 | Car~
Ahojte, dneska neokecávám a pojedu rovnou to, co je ze mě.

Poslední dobou v sobě nosím strašný břemeno, který ale nedokážu popsat, uchopit, prohlédnout si ho, prakticky ani nevím, proč tam je. Jako bych měla něco navíc, co mě zatěžuje. Bolí mě hlava, nemůžu souvisle přemýšlet, stále se mi rojí další a další myšlenky, které se vzájemně překrývají a tvoří kouřmo (sfumato). Krása na pohled, ale pro člověka, co tohle umělecké dílo má v hlavě je to boj o přežití mysli. Do toho každý den se mi do toho obrazu přidá další vrstva, takže den ode dne je to těžší a masivnější. Jako lavina.
Do toho mám v sobě strašný zmatek, co se vlastně děje, co je správné, co mám udělat, abych se zavděčila všem a zároveň s tím sama souhlasila. To břemeno mám po celé délce svého těla. Od hrudi až po podbřišek a každá část bolí, stahuje se a těžkne. Klamu svou mysl, že je to v pořádku, že nějaká ta nejistota je v pořádku, že to nevadí. Vždyť se to zvládne, dej tomu čas. Prakticky ani nevím, co píšu, myšlenky přichází a zase odchází, bolest stoupá, nejistota se roztahuje a úzkost proniká do celého těla, až do mysli, kterou zaplavuje zoufalými rozhodnutími. A zoufalá rozhodnutí plodí zoufalé činy. Zrovna dneska jsem za jeden takový dostala zjebáno. Protože jsem se asi už stala otrokem ostatních? Nebo jsem jen blbá a naivní. Nebo...
Bolí mě už to samotné přemýšlení, mám výčitky, že všechno může být jinak, bojím se, co se stane, když tohle, támto a to mezi tím. Že každé rozhodnutí má své pro a proti a co když se rozhodnu špatně a ponese to ještě horší následky, nebo že každé štěstí má svou cenu a prostě už z toho šílím. Svět dospělých je 2x tak na píču jako svět puberťáků. Ti mají aspoň právo být "puberťáci". Mě už vlastně bolí úplně všechno. Nezvládám absolutně nic, ani posraný nekouření. Ani posraný pravidlo, že láska není pro všechny, že rodina není vždy při tobě a že životní priority nemusí být vždy splnitelné.
Tohle je tak depresivní článek, ale i tak ho vydám, aby lidi věděli, jak to dopadá, když necháte psychopata behat volně po světě. Je to zkurvenou dobou, kdy peníze jsou všechno, lidi jen loutky vyšších pánů a svoboda je tu cizí pojem. A deprese je v této době akorát název pro lidi, kteří nemají n očích nasazené růžové brýle.

Peace s váma lidi.
 

Za chvíli už osmnáctiletá

23. října 2016 v 12:59 | Dalia
Ahojte,

díkybohu mám teď při neděli volnou chvilku, abych konečně vyprodukovala nějakou článkovou kreaci. Nicméně, dneska to bude atypická článková kreace. Věřte tomu, nebo ne, ale bude mi za dva týdny osmnáct. Budu plnoletá, dospělá, říkejme tomu jak chceme. Prostě jen... přijde mi, že většina lidí to jen tak obejde, necítí žádnou změnu, nic. Já si ale přijdu tak neobvykle (a to mi ještě ani 18 nebylo jen tak by the way), jako bych za dva týdny dostala schopnost plnohodnotně změnit svět. I kdyby to měl být jen můj svět, ale přesto. Budu moct chodit kam chci, pít, co chci, dělat, co chci, organizovat, co chci. Žít, jak chci. Samozřejmě se ze mě nestane to, čeho se moje máma bojí (ne, nebudu feťák... ne větší, než už jsem :D), ale jde mi o prostý fakt, že budu moct opravdu žít, mít nějaké vzpomínky, moct změnit pár věcí, "rozlétnout" se. Nevím jak to popsat, protože do teď jsem měla výchovu, která mě trošku dusila. Tím nechci nijak pošpinit mámy výchovu, jsem si jistá, že mě vychovala perfektně (až na těch pár chybek o kterých si právě povíme). Dá se říct, že být furt jenom doma, nemoci se nikam podívat, u nikoho spát, cestovat tak maximálně po svém městě a dusit se, to bylo trošku na prd, ale chápu důvody. Nicméně, proto se tak těším na své 18tiny. Možná to bude vážně znít přihlouple, dětinsky a pubertálně, ale já se těším, až si půjdu se svými staršími přáteli, kterým už bylo 18 na sklenku vína. Nebo si v létě (až budu mít řidičák -doufám-) jen tak půjčíme auto a pojedeme třeba na Moravu, nebo do Prahy, nebo do Krkonoš. Zkráceně, budu si moci plnit sny, které jsem dřív nemohla.

Buďme lidstvo, ne stádo loutek

30. září 2016 v 21:51 | Dalia
Další z mého deníčkového potratu. Ano. Opět.

Vůbec nevím, co chci napsat, jako skoro vždy píši bez přípravy, jen tak, protože se mi prostě chce. Možná to bude tím, že nikdo v mém okolí mé myšlenkové pochody nedává, tak si aspoň tady na blogu kvalitně zastěžuju nad tím, jaký je život zakomplexovaný zmrd. Mám to tu ráda už jen z principu, že je tu naprostá anonymita, což znamená, že tě každý soudí pouze dle tvé tvorby a nikdo nezná tebe, jen tvou tvorbu a tebe pouze tak moc, jak se na blogu otevřeš. Občas si říkám, že bych potřebovala ve svém životě udělat pár zásadních změn, protože mému okolí jsem otevřená až moc, což nechci. Je to směšné, protože si všichni udělají stejně udělají obrázek jen z těch "neovlivněvých" věcí, pocitů, myšlenek, píčovin, co na vás najdou. A zásadní změny? Nechci být ovlivněná dnešní komerční, zaslepenou, odsuzovačnou, snadno ovlivnitelnou a především primitivní společností. Nechci být ovlivněná ovlivněností. Huh...
 


Dalii alter ego - part 1

28. srpna 2016 v 20:11 | Dalia
Tohle se nemůže snad nikomu líbit, ale chtěla jsem zjistit, jestli mám ještě vůbec talent psát, po takové době, tak jakékoliv intervence mezi námi mi pomůže a budu ráda za jakoukoliv kritiku! :)


Chvalte se!

26. srpna 2016 v 22:14 | Dalia
Čabas lidi,

už nevím, jak vždy okořenit název článku, aby to nebylo "dneska, dnešní článek bude o"... Achjo. Takže přejděme rovnou k tématu. Drtivá a hlavně smutná většina lidí, co znám trpí syndromem/komplexem méněcennosti. Samozřejmě já nejsem vyjímkou. Každopádně, když si shrneme, jak hluboce jsem se vtom topila dříve a jak si čvachtám na pláži teďka, tak je to nepopsatelná rozdíl. Teď si připadám, že se začínám mít konečně ráda, takže bych se prohlásila za částečně vyléčenou.

Neboj se riskovat!

18. srpna 2016 v 22:09 | Dalia
Zdravím lidi,

dneska bych se s vámi ráda podělila o jednu, celkem vážnou věc. Vážná je pro mě už z důvodu, že se jedná o moji budoucnost a o můj životní směr, kterým se vydám. Je možné, že si u sedmnáctileté holky poklepete na čelo, ale pro mě je moje budoucnost priorita číslo jedna. Momentálně se můj život vyskytl na rozcestí: buď a nebo. Logicky je jen na mně, pro co se rozhodnu, ale než vám řeknu, jaké jsou varianty, pojďme se ve stručnosti podívat na mě. Já jsem člověk, co si většinu času nenechá poradit, má v oblibě motat si hlavu myšlenkami "Co by, kdyby" a nemá absolutně páru o tom, kde bude za rok, natož za tři roky. Právě proto se musím rozhodnout teď. Ano, v sedmnácti. Ano, jako naprosto dospělý a vyrovnaný člověk. Ano, teď.

Naprosto zbytečný, deníčkový článek

5. srpna 2016 v 21:06 | Dalia
Ahojte u dnešního deníčkového článku,

přjde mi, že poslední dobou jsem tyhle články "of my life" strašně zazdila vší tou motivací a podobnýma sračkama, že mi na to nějak nezbyl čas, takže to chci teĎ napravit. Přeci jen, tohle je blog o mém životě a je to takové to mé skromně vypadající místečko, kam si můžu napsat všechny mé strasti života s pocitem, že o něm nikdo z mých blízkých nemá ani páru... A když jo, tak ho stejně nikdy nenajde, protože to mám tak vymástrované, že prostě nemá šanci. :D I když, mohli by usuzovat dle mé mluvy a stylu psaní, protože tak, jak píšu, tak i mluvím. Ale jebat na to.

Místo svobody

31. července 2016 v 22:14 | Dalia
Ahojte,

to je asi poprvé, co píšu článek na "téma týdne" ... A proč? Protože jsem na blogu již 5 let a mám k tomu co říct.

Psalo se září roku 2011 a já stále četla ty "anime" povídky na páry sasusaku, naruhina (ty jsem měla nejradši) a tak dále. Taky jsem si takové povídky psala, ale jelikož mi mamka nechtěla dovolit blog (ani facebook, čemuž se dneska už nedivím), tak jsem je měla pouze ve wordu a neměla je komu poslat. Tak jsem si zahrála na rebela a založila si svůj první blog. Link bude zbytečný, jelikož už neexistuje, ale byla jsem na něm šťastná pár měsíců. Pak začalo přesouvání stále na nový a nový a nový blog. Upřímně už ani nevím, co na tom bylo tak in, ale fakt, co tři měsíce, to nový blog. Vždycky jsem měla takové období, kdy jsem na blog nepřidala nic a pak to vystřídalo období, kdy jsem psala neustále. Tím tempem jsem se dopracovala až sem (a to jsem i tenhle blog mazala hodněkrát) a tady chci zůstat, jelikož jsem si tak nějak uvědomila, proč ten blog potřebuju. Myslela jsem si, že ne, že je to pro mě jen ztráta času a úsilí, ale ono ne.

Bloguju, protože je to pro mě perfektní způsob, jak si vylít srdce, jak se vybrečet, předat motivaci, myšlenku a hlavně blog.cz je místo, kde se nemusím přetvařovat. Všem je jedno, jak vypadám, jak se chovám, jak se prezentuji. Lidi, které zajímají moje bullshity si mě najdou, stejně jako si já najdu je. To je krása blogování... ta rozmanitost. Miluju, když si můžu při sobotním večeru jen tak sednout s kafem a psát si články dle libosti. Můžou to být sebevětší bullshity, ale pokud vím, že byli napsány mnou a od srdce, tak to prostě vydám. Blogování je něco, jako droga pro lidi, co se rádi vyjadřují, ale v reálu je nikdo neposlouchá, nebo jim spíše nikdo nerozumí. A

Co tě nezabije, to tě posílí

9. července 2016 v 23:45 | Dalia
Zduřík kámojďáci,

od posledního článku uběhl skoro měsíc a já se tak nějak stále snažím posouvat se dál a dál. Vlastně jsem za poslední dobu zjistila ještě pár dalších novinek, které by možná někomu mohli pomoct. Samozřejmě nechci být nějaký otravný motivační šašek, kterých je tu plný internet. Na druhou stranu, pomyšlení, že tohle vypsání svých myšlenek prospěje jak mně, tak možná i některým z vás.

Buďte nezastavitelní...

11. června 2016 v 23:00 | Dalia
Zduř,

ano, další nesmyslný článek, při kterém si Dalia vylije své neposedné srdíčko. Abych začala hned ze začátku něčím pozitivním, konečně mi sundali sádru. Hned to ale pokazím nepříjemnou zprávou, že ta ruka bolí jak čert a cvičení a rozhejbávání bolí ještě kurevsky víc. Ale co už, musím být silná. To jest být vlastně náplň celého dnešního článku. Být silná.


Kam dál