Dalii alter ego - part 1

28. srpna 2016 v 20:11 | Dalia
Tohle se nemůže snad nikomu líbit, ale chtěla jsem zjistit, jestli mám ještě vůbec talent psát, po takové době, tak jakékoliv intervence mezi námi mi pomůže a budu ráda za jakoukoliv kritiku! :)




Jsem tuctovka z tumblru. Jsem všední, sedmnáctiletá holka. Mám modré vlasy, nosím khaki barvu a černé, potrhané kalhoty. Nikdy mě neuvidíte se světlou rtěnkou. To samé bez cigarety. Lak na nehtech především černý. Kůže především bledá. Ale přesto si přijdu jiná, než ostatní. A jmenuji se Dalia.
Krev pulsuje v žilách spolu s trochou neznámého alkoholu, který je na oslavách běžný. Já ale nevím, proč tu vůbec jsem, přišla jsem sem s kámoškou, která se hned ve dveřích vytratila lovit kluky a já tu zůstala s kelímkem nějaké tekutiny, ale předpokládám, že nic čistého to nebylo. Už dle mojí nálady, která se mi hýbe a vytváří různé obrazce přímo před mýma očima. Bavím se na úkor ostatních, kolem mě, protože přeci jen, lidi jsou zábavní. A naivní... Přede mnou sedí holčina, co brečí nad klukem, co už si dávno nabaluje nějakej jinej zářez na dnešní večer. Dívku, co mi tu brečí už dávno vypustil z hlavy, protože "dostal", co chtěl.
"Je to vtipné, co?" slyším vedle sebe, nebezpečně blízko, takže tuším, že to asi bude na mě.
"Co myslíš," odpovím stručně a upiju ze svého kelímku. Přitom se poprvé podívám na individuum, co si stouplo vedle mě.
"Lidi, všichni kolem, celá dnešní situace," zní tak přesvědčivě, jako by byl výborný řečník. Přikývnu a dál si upíjím z kelímku pozorujíc ho. Měl na sobě tmavou košili se sovičkama, černé, těsné kalhoty a hnědý rozcuch na hlavě. Typický tumblr boy. Takže dvě tuctovky vedle sebe, možná proto si vedle mě stoupl. Ale stejně, jako na mě i na něm bylo něco ... divně? Netuším, nedokážu ho popsat, přitom vypadá tak všedně, ale vlastně vůbec.
"Moc nemluvíš," poznamenal, když zjistil, že krom přikývnutí ode mě moc čekat nemůže.
"To ne, jen mě to tu nebaví, tím pádem nemám mluvnou," odvětila jsem. "A hlavně tu hrajou otřesnou hudbu."
No vážně, popový, letní hity mi nikdy nebyli nijak blízké.
"Jo, to se ti nedivím, ani bych tě na to vzhledem netipoval, proto jsem za tebou přišel. Holky, jako ty tu na párty většinou nejsou.." Možná nejsem tak všední...
"Jo? Tak děkuju," na párty se má seznamovat ne? Tak proč mi to nikdy moc nejde.
"Tak nechceš se jít projít ven? Pustím ti něco ode mě," nabídl se a já začala tiše panikařit. Jít s cizím klukem jen tak ven, pryč, od lidí. Neznám ho, může to být sériový vrah. Nakonec ale zvítězila zvědavost a z části i absťák z nikotinu a nuda, tak jsem šla.
A hned před barákem si zapálila. V něm se totiž skrze bezpečnost a hlavně smrad kouřit nemohlo. On byl takový nesvůj, divný. Byl někdo speciální, jako bych na něj čekala celou tu párty, ale teď z toho chtěla couvnout. Došli jsme k houpačkám, asi padesát metrů od sídla, takže i kdyby něco zkusil, mohla jsem utéct. V klidu jsme si sedli a on vytáhl z kapsy telefon, na kterém začal hledat něco v galerii písniček.
"Není ti zima?" zeptal se gentlemansky, každopádně já jsem spíš hořela vedrem. A možná i trochu stydlivostí, něco jiného to bylo na párty mezi lidma a něco jiného to bylo tady, po tmě. Samy.
Pustil takovou klidnou, indie hudbu, která mi ale byla jistým způsobem blízká.


Indie hudbu jsem poslouchala často, ale tuhle skladbu jsem slyšela poprvé. O to větší husinu jsem měla a on si toho všiml. Jen se pousmál a pomalu se houpal, zatím co si stejně jako já užíval melodii písničky.
"Jak se vlastně jmenuješ?" vyšlo z něj pomalu a klidně, stejně jako ta písnička.
"Dalia, ty?"
"Jamie."
"To je hezké jméno," myslím si, že bych mu to řekla i kdyby to pravda nebyla. Tím, jak na mě začínal působit ten alkohol (měla jsem totiž před tím posledním kelímkem ještě asi čtyři), tak se ve mně ztráceli zábrany stydlivosti a začala jsem si tu situaci s neznámým... teď už s Jamiem užívat.
Netuším, jak dlouho jsme tam byli, ale poslouchali jsme hudbu a povídali si ještě hodně dlouho, když se najednou objevili první náznaky odcházejících lidí z večírku a náš dokonalý klid byl rázem fuč. O to vtipnější bylo, že nám to nevadilo, jen jsme hudbu zvýšili na maximum a kecali dál. Mezi konverzací jsme se občas nenápadně doktli, což nevím, jestli přisuzovat k alkoholu, nebo k faktu, že byl docela i hezkej. To je teď ale už úplně jedno, protože najednou pověděl: "Je pozdě, možná bychom měli už jít," a začal se zvedat. Nechtěla jsem přiznat, že mi to bylo nepříjemné, tak jsem jen s úsměvem šla za ním. Před barákem, který s odcházejícími lidmi a utišenou hudbou vypadal čím dál víc, jak doutě feťáků jsme se zastavili a jen tak tupě zírali. Člověk nikdy neví, jak se má rozloučit s člověkem, kterého potkal na párty a s největší pravděpodobností už ho nikdy neuvidí, mně s ním bylo ale vážně fajn.
"Dáš mi na sebe facebook?" A mně poskočilo srdce. Co bych bez těch sítí dělala.
"Mariana Clark," odpověděla jsem, dala mu pusu na tvář a vypadla dřív, než stačil reagovat.
Dá se říct, že tohle byl můj nejpropracovanější a nejpropocenější pozdrav na rozloučenou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NoHero NoHero | E-mail | Web | 15. září 2016 v 18:11 | Reagovat

Naopak. Mně se to moc líbí. Takovou podobnou kecačku jsem už taky zažila, ale se svým dlouholetým kamarádem.
Určitě by to chtělo part 2 :).
Jinak, je to z tvého života? Myslím si, že ano, ale člověk nikdy neví, tak se radši ptám :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama